Jamarův blog

...o všem, co mě napadne

Tatry 2016

Letos jsem se, stejně jako loni, vydal na zaslouženou dovolenou s kamarády do Vysokých Tater. Takováto aktivní dovolená mě totiž baví podstatně víc, než ležet týden rozpláclý u nějaké louže, kdy bych se nejspíš už třetí den ukousal nudou. Loni tedy šlo o moje první setkání s  krapet vyššími kopečky nežli je třeba náš Praděd a musím se přiznat, že v některých ohledech bylo to setkání poněkud drsné. Předně, vzhledem k daleko většímu převýšení jde o větší nárok na fyzičku, která mi pravda citelně chyběla. A taky nahoru nevede pohodlná asfaltka nebo lesní pěšinka, ale hodně kamenitý terén. Prostě loni jsem toho měl kolikrát plné zuby a na některá místa jsem nevylezl, ovšem když už, tak ten pocit ze zdolání vrcholu a výhledy do okolí jsou jedinečné. I proto jsem byl odhodlán si Tatry ještě zopakovat.

Pro letošek jsem tedy nic neponechal náhodě, začal na sobě trochu pracovat (běžky, kolo, schody k zákazníkům a tak ;-) ) a do Tater odjížděl pln optimismu, kterak tentokrát ony zrádné kopce zdolám levou zadní s prstem v nose. Že část cesty budu nakonec opravdu zdolávat jen levou zadní, jsem však v tu chvíli ještě netušil…

Vysoké Tatry

Vysoké Tatry

Nezačalo to špatně, hned první nedělní výstup na Bystré sedlo a Furkotský štít byl parádní, počasí veskrze letní, výhledy až na mírný opar luxusní. Můj tvrdý celoroční trénink (ahem, dobrá, mírná sportovní aktivita v průběhu roku) se docela projevil, takže žádné funění, vypuštěná duše a mrtvola hned po prvním dnu. Super!

Furkotský štít

Furkotský štít

Druhý den byla v plánu cesta na Prielom. Předpověď počasí z rána sice slibovala možnost bouřek po poledni, nicméně přeci nebudem věřit nějakým rosničkářům ze SHMÚ, odborně jsem vzhlédl k obloze, naslinil prst a z takto získaných komplexních dat usoudil, že bouřka stejně přijde až odpoledne a to už budem z kopců dole, takže pohoda. Inu vyrazili jsme, cesta ke Zbojnické chatě ubíhala sice pomalu ale jistě, já měl samozřejmě asi 7 pracovních telefonů, co jiného taky o dovolené.

Zbojnická chata

Zbojnická chata

Na Zbojnické chatě krátká pauza na sváču a kofču a hurá na Prielom. Tam jsem už loni nedošel, srabsky jsem to na pokraji sil vzdal, a proto jsem byl odhodlán toto sedlo letos bez skurpulí pokořit.

Prielom

Prielom

A zadařilo se, samozřejmě, o tom nemohlo být ani vteřinku pochyb ;-)  Cesta se před Prielomem už docela dost zvedá, ke konci už je to pak lezení po čtyřech po kamenech. Po průlezu sedlem jsou potom stupínky, řetězy, lezení a překračování děr, no prostě konečně zábava, paráda, na to jsem se těšil :-)

Lezení pod Prielomom

Lezení pod Prielomom

Jenže pak se to začlo trošku kazit. Z malých mráčků, vystrkujících své cípky zpoza okolních hřebenu se stávaly mraky čím dál větší a navíc na důraz své čím dál horší nálady začaly měnit barvu z mírové bílé na válečnou šedou až tmavě modrou. Údolím pod námi se chvílemi převalovala mlha a za kopci se začalo ozývat zlověstné dunění.

A počasí se kazí...

A počasí se kazí…

Po sestupu do údolí už začlo postupně pršet a regulérně křápat do okolních hřebenů, než jsme došli k rozcestí pod Polským hrebeňom začaly z nebe sypat kroupy velikosti většího hrachu, což při našem letním oblečení (tričko a kraťasy) ve spojení se včerejším spálením krku skýtalo naprosto jedinečný sado-maso zážitek. Schovat se samozřejmě nebylo kde, kolem jen kamení a valící se proudy vody a krup, cool, tohle jsem ještě v Tatrách nezažil. V okolí to práskalo čím dál víc, takže jsme v pauzách mezi nepublikovatelným nadáváním rozhodli vzdát původní trasu přes Polský hrebeň a Východnou vysokou a zaveleli k ústupu směrem do Bielovodskej doliny na Lysou Poľanu. Já sice bouřky rád a blesky si fotím, nicméně tak z blízka je zase taky zkoumat nemusím, navíc když před měsícem to jiný český turista zkoušel doslova na vlastní kůži s ne moc dobrým výsledkem. Prcháme tedy před bouřkou Litvorovou dolinou, děšť pomalu ustává i sluníčko se pomalu klube, začíná být zase teplo, cesta je sice kamenitá, ale už pohodlná a já ukolébán touto změnou k lepšímu a už zase pohodové náladě polevuju v pozornoti, nekoukám pod nohy, když tu náhle, kde se vzal tu se vzal, záludný nastražený kámen. V rákosí luplo, ve vrbě hrklo, v noze to křuplo a já se sunul k zemi. Po blízkém průzkumu kamenité matičky Země pomalu vstávám, v noze to lupe zpátky a v tu chvíli je jasné, že je to p**eli. Zkouším pomalu jít, že se to snad rozchodí, ale tohle zbožné přání nevychází, do civilizace nějaké 4 hodiny chůze, s mým pajdáním možná tak po ránu. Mobilní signál žádný, kolem ani človíčka a navíc se blíží další bouřka, paráda. Schovali jsme se pod jediný kamenný převis kde jsme přečkali snad ještě větší kroupy a vymýšleli krizový scénář… No nebudu to natahovat, nakonec kamarád vyrazil napřed zkusit chytit signál nebo někoho sehnat, já s druhým kamarádem pomalu pajdal do doliny. Po asi dvou hodinách se konečně chytl telefon a já se od kamaráda ve zhruba minutě dozvěděl, že se mu povedlo konečně někam dovolat, že pro mě nejspíš letí a že se mě snaží kontaktovat kde jsme. Pak signál zase vypadl, odletěl a už se nevrátil. Já se marně snažil dovolat na leteckou záchranku, ale bez šance, nicméně po chvíli jsem už z dáli slyšel nezaměnitelný zvuk rotoru. Super, taxík je tady ;-)

Tak to byl nejspíš on (foceno předchozí den u vodopádu)

Tak to byl nejspíš on (foceno předchozí den u vodopádu)

Pak následoval výtah v sedáku na laně, přelet vismo na laně u lyžin vrtulníku přes hřeben a pak už jen vyhlídkový průlet přes část Tater do Popradské nemocnice. A výsledek? Zvrtnutý kotník se zlomeninou, v nejlepším případě to vypadá na šestitýdenní sádru na pravé noze… Než pak kamarád dorazil do Poľany, sehnal nějaký odvoz k ubytování, pak než zajel autem zase zpátky pro druhého kamaráda, jenž to musel dojít pěšky po odletu vrtulníku, než zajeli pro mě do Popradu a než jsme se vrátili na pokoj, bylo kolem jedné hodiny v noci. No, myslím, že na ten den hned tak nezapomeneme ;-)

A jaké z celého příběhu plyne ponaučení? No předně je dobré si takovéhle akční dobrodružství plánovat nejlépe na poslední den dovolené a ne hned na druhý, že… ;-) Ale vážně, chce to být pořád ve střehu a nepolevovat v pozornosti, protože jak je vidět, i malá blbost může skončit špatně. A i když samozřejmě záchrana vrtulníkem je výborný zážitek a ve výsledku to dopadlo dobře, šlo o prkotinu, tak znova už to opakovat rozhodně nehodlám. Nu což, tak příští rok znova a lépe.  ;-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© 2007-2016 Jaroslav Martínek | Licence Creative Commons | powered by Wordpress Frontier Theme