Ježdění bez sedla? Pro sebevrahy! ;-)

Dnes jsem si byl trošku zajezdit na Čipovi, poprvé od jeho přestěhování do Vésky. Však je sobota, krásný počas, tak proč se trošku neprotáhnout. Přišli jsme tedy k pastvinám; Čipík má teď svou vlastní soukromou ohrazenou, byl totiž prvně dohromady s dvěma dalšíma kobylkama, jenomže ty ho pořád otravovaly, neúnavně pošťuchovaly a oždibovaly, takže je náš nebohý kůň musel odhánět kopytama… No prostě ženský ;-)

Po očištění a osedlání jsme vyrazili k ohradě; přecijen je Čipík v novém pořád ještě trošku nesvůj no a já samozřejmě taky, vážně se mi dneska nechtělo vlát za hřívou splašeného zvířete no a na letecký den bylo až moc hezky :) Takže jízda jenom v uzavřené ohradě, ale proč ne, na procvičení a protažení to stačí. Trošku chůze, tošku klusu, po klopýtnutí a poskočení už radši jenom chůze ;-) Párkrát jsme si takhle zakroužili, načež přišla paní Němcová. Pozeptal jsem se na chyby, co dělám při jízdě, přecijen jsem spíš jezdec samouk a mým hlavním cílem vždycky bylo se na tom velkým zvířeti udržet a nějak ho přesvědčit, aby zamířilo kam chci já, což se sice jakž-takž daří, ale taky to může být úplně blbě, no a dozvěděl jsem se několik zajímavých věci. Třeba že by se skoro vůbec neměly používat otěže, že kůň, který v nich cítí tah je nervózní a naštvaný, takže jenom zlehýnka, spíš je nechat na volno a ruce mít položené na sedle. Jenomže čím potom řídít? Mělo by stačit pritlačení nohy a přenesení váhy na nohu druhou. A nejlíp se to trénuje bez sedla, kdy se člověk s koňem lépe sžije. No, lehko se řekne, ale praxe… No však víte jak to s ní dopadá. Po několika marných pokusech jsme si řekli, že proč to teda nezkusit bez toho sedla? Tak fajn, šup s ním dolu a hup na koně. Aha, první zrada, chybí stupátko ;-) No ale nakonec jsem se nahoru vyškrabal, jenže, chybí řídítka, na otěže se nemá sahat, taky chybí šlapátka, tak jak se mám udržet?? Navíc by Čipus měl trochu stloustnout, protože to posezení na páteřní kosti zrovna moc pohodlne nebylo ;-) Dali jsme se do pohybu, já se pokoušel přenášet váhu, jenomže po tom co jsem se málem přenesl k zemi a Čip si stále spokojeně ťapal rovně, jsem toho nechal. Beztak byl zblblý z toho mého balancování kdy se můj pud sebezáchovy snažil abych se k té zemi radši přecejenom moc nepřibližoval. Po asi pěti minutách jsem s křečí v nohách a otlačeným zadkem seskočil na pevnou matičku zem a v hlavě mi zůstala jediná otázka – jak na tom k sakru mohli ti indiáni takhle jezdit?? No, někde tu mám nahraný Poklad na Stříbrném jezeře, takže se jdu vzdělávat ;-)